Život je volba, buďte bojovníkem.
Televizi sleduji jen sporadicky. Většinou jako kulisu k nějaké činnosti. Někdy i cíleně, když chci zhlédnout nějaký zajímavý film či dokument.
…byl pátek, dcera už spala a v kuchyni byla zapnutá televize. Moji pozornost přitáhl pořad „13. komnata Věry Černé“. Ze začátku proto, že jsem tuto osobu vůbec neznala a chtěla jsem vědět, kdo je ta záhadně vypadající paní.
Slyším, že se jedná o úspěšnou československou gymnastku, mistryni světa i republiky. Netuším, z jakého roku a tak pořad sleduji.
Paní Černá seděla na houpačce, hovořila rychle, ale souvisle. Už podle toho, jak seděla, bylo znát, že má jakýsi fyzický handicap. Zřejmě něco s páteří. Když sesedla z houpačky a rozešla se, byla shrbená, kulhala. Asi ze zvědavosti jsem pořad sledovala dál.
„Kdo je vlastně paní Věra Černá?“ říkala jsem si a lovila v paměti. Bohužel mi její jméno vůbec neutkvělo v hlavě a tak jsem její příběh se zájmem poslouchala.
Bývalá československá sportovní gymnastka a mistryně světa na kladině z roku 1979, několikanásobná mistryně republiky, držitelka medailí ze světových pohárů v gymnastice a trenérka. Získala celkem 63 medailí z vrcholných gymnastických klání. Narodila se 17. května 1963 v brněnské sportovní rodině a prožila nepříliš růžové dětství, které ji poznamenalo na celý život.
„Docela slušný výkon“, říkám si.
Od šesti let ji dali rodiče na rytmiku. A ve svých osmi – to už o své vůli – začala trénovat gymnastiku ve Zbrojovce Brno. V jedenácti letech nastoupila do české reprezentace. V reprezentačním národním týmu v letech 1974 až 1980 zažívala úspěchy a vítězství, ať na kladině, bradlech nebo v prostných. Největším jejím triumfem bylo Mistrovství světa v americkém Fort Worth, kde v prosinci 1979 získala zlatou medaili v soutěži na kladině.
V Nymburku 21. června 1980 na reprezentačním soustředění před Olympijskými hrami v Moskvě si při doskoku velice vážně poranila páteř. Praskl jí třetí bederní obratel a obě ploténky v důsledku dlouhodobého přetěžování páteře při trénincích, což znamenalo konec její sportovní kariéry.
Dva měsíce ležela v brněnské nemocnici a nemohla se hýbat, nebylo jisté, zda bude vůbec někdy chodit. Díky své nezměrné vůli a houževnatosti následky úrazu překonala.
Poté se gymnastice věnovala jako trenérka. Odmaturovala a vystudovala s vyznamenáním stavební inženýrství na Fakultě Vysokého učení technického v Brně. Pracovala jako inženýrka a později jako městská i státní policistka a tisková mluvčí. Jenže v roce 2003 Věru Černou už coby trojnásobnou matku potkalo další neštěstí.
Poté, co upadla do kómatu, u ní lékaři zjistili nádor na mozku. Po operaci zažila další těžké chvíle, když ji opustil manžel a musela se s pomocí své matky starat o dvojčata Kristýnu a Lucii a malého syna Daniela. Ani naše společnost, která kdysi nešetřila obdivem, se k ní nezachovala dobře – v době její velké zdravotní krize čelila problémům na úřadech, když žádala o uznání invalidity. Kromě mnoha jiných aktivit se Věra Černá léta angažovala v iniciativě Hnutí pro sport, jejímž cílem je vyčlenit ze státního rozpočtu fond na rozvoj sportování mládeže i na podporu bývalých reprezentantů, kteří potřebují pomoc.
Proč mě zaujal zrovna tento díl 13. komnaty?
Dostalo mně, jak tato shrbená žena, připomínající starou dobrotivou babičku, celý život bojuje. Jak navzdory všem tvrdým ranám osudu, které ji v životě potkaly, se nikdy nevzdala. A hlavně, jaká obrovská síla z ní skrz tu televizní obrazovku byla cítit. Neskutečné.
Bývalá československá sportovní gymnastka paní Černá není zdaleka jediným člověkem, který se dokázal poprat se svým osudem, je houževnatý a neskutečný bojovník. Ale nějak mi ten její příběh oslovil více než jiné. Nevím přesně, proč.
13. komnata skončila. Já zůstala sedět před televizí jako opařená. Došla mi spousta věcí.
Třeba to, kolik lidí řeší v životě opravdu nepodstatné blbiny a dělají, jako by se jednalo o nějaké vážné starosti. Co si dovolí nazývat problémy, ale skutečně žádné problémy neřeší. Také to, že si neváží obyčejných, leč těch nejvzácnějších věcí. Jako je svoboda, láska, přátelství, rodina,...
Znovu jsem si připomněla, že zdraví je to nejdůležitější, co máme a jak je důležité se o sebe starat. Dobře se stravovat, žít v klidu, harmonii, radosti a s láskou v srdci. A nejen to.
Důležité je mít v životě stále nějaké zaměření, nenechat dny plynout jen tak. Zajímat se o to, co bude. Jakmile ztratíme motivaci, život se stává tak nějak rozplizlým.
Najednou nejsme tak výkonní a je nám to jedno. Najednou neslyšíme svůj vnitřní hlas, nevnímáme signály těla, že může být něco špatně. Třeba špatně se zdravím. Nezaregistrujeme, že vypadáme hůř, protože i to nám je jedno. Začínáme se kontaktovat a rozumět si s lidmi, kteří nejsou úplně dobří a pozitivní. A tak dochází k celkovému úpadku. Úpadku nás samotných. A to je průser. Pochopila jsem, že ze smutku či špatné nálady se nezrodí žádný čin, protože častý smutek člověka jednoduše ničí.
Protože se snažím být v životě bojovníkem, tak asi proto mě tento díl a příběh paní Černé zrovna tak oslovil. Zároveň je příhodné, že dokument se vysílal ke konci roku. Tedy v čase, kdy tak bilancujeme nad prožitým rokem.
Paní Černá mohla na ten svůj život již několikrát rezignovat. Ztratit po tom všem smysl života a přistupovat k němu odevzdaně.
Ale ona přesto všechno vždycky našla sílu jít dál. Dokonce i v situaci, kdy jí lékaři dávali 10% naděje na záchranu života.
Přes všechny rány osudu se nikdy nepřestala s osudem prát. A to mně moc oslovilo a zároveň posílilo k tomu, napsat tento článek jako takový vzkaz a poselství do toho nového roku, který se nám blíží.
Až Vám bude někdy špatně, smutno nebo ztratíte chuť jít v životě dál, podívejte se na tuto 13. komnatu. Nebo si vzpomeňte na člověka, který je pro Vás tím bojovníkem.
Jsem přesvědčena, že Vás ta síla, která je z této ženy (nebo toho vašeho bojovníka) cítit, znovu nahodí a svoji motivaci naleznete.
Myslím, že je důležité neztratit tuto naši vnitřní sílu, která nezná hranic. Potřebujeme ji všichni nalézt a plně ji využívat. Věřím, že to je ten motor, který nás požene, to je to vnitřní světlo, které z nás bude vyzařovat a dodávat energii a naději nám i ostatním.
Mějte se krásně a nikdy to nevzdávejte!
Buďte bojovníky!
PS:
A ještě dva citáty pro ty, kdo si na žádného bojovníka nemohou vzpomenout a potřebují trochu motivačně nakopnout: 
„Nikdy se nevzdávej, protože ve skutečnosti jsi mnohem silnější, než si dokážeš představit.“
„Nebojte se ničeho. Máte ve svém nitru všechnu moudrost, všechno vědění, všechnu energii a všechnu sílu.“
Mějte se fajn.
Vaše Luisa Es.
Baví Vás mé články a chcete si do knihovničky pořídit nějakou moji knihu? Více info najdete TADY.
Pokud si budete chtít přečíst další články, sledujte můj Blog Luisy Es..
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.