Slova se nepočítají, ani se neměří, ale váží
Taky jste se někdy zarazili nad tím, že Vaše dítě řeklo větu, ve které jste se sami slyšeli?
Možná to nemusela být ani věta, ale třeba výraz v obličeji či chování?
Pamatuji si z dětství hodně věcí. Mezi ně patří mimo jiné i to, co mi rodiče jako malému dítěti říkávali a já jsem tomu vůbec nerozuměla. Třeba věty jako „Chovej se normálně!“ nebo „Jdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!“ anebo „Vrať se zpátky na zem!“ nebo snad „Zmiz, ať tě nevidím!“
Připomíná Vám to něco?
Jako malé dítě jsem stála naproti mamce či taťkovi, kteří mě za něco kárali. Já ale vůbec nepřemýšlela nad tím, co a jestli vůbec jsem něco udělala špatně, ale nad tím, že asi nejsem normální, jak se mám vrátit na zem, když na ní celou dobu stojím. Jaká vlastně jsem, když ne normální? Hlavou se mi honily takové myšlenky, protože jsem nerozuměla větám, které mi opakovali.
Na příkaz jsem šla do svého pokoje, ale nevěděla jsem, jak dlouho tam mám zůstat, jak poznám, že už jsem normální a mohu se vrátit zpět? No a úplně zmizet se mi nikdy nepodařilo, i když jsem si kolikrát opravdu přála 
Jako dítě jsem to nechápala. A nenapadne Vás se na to zeptat či to řešit ve školce se svými vrstevníky.
Dnes vím, že to rodiče nemysleli nijak špatně. Prostě se každý chováme tak, jak nejlépe umíme. I naši rodiče se k nám tak chovali, jen měli tyto věty taky od někoho naučené, proto je používali a říkali i nám.
Utkvělo mi to v hlavě natolik, že si na to dávám pozor při výchově své dcerky. Minulost nezměníme, ale můžeme si z toho vzít ponaučení a dál posílat věci jinak.
Pravda, někdy mi taková věta taky uteče, ale slyším ji, uvědomím si ji a hned ji ve své hlavě „mažu“.
Z vlastní zkušenosti musím říct, že to není jednoduché, překódovat zautomatizované věci, ale jde to.
Když jsem například ve stresu nebo v nějakém časovém presu, mám blízko k tomu, svoji dcerku kvůli nespolupráci okřiknout a použít nějakou takovou větu. Snažím se to ale ovládnout. Vzpomenu si na své dětství a na to, jak jsem to sama prožívala. A pokud se něco takového stane, vezmu si dcerku po chvilce na klín a v klidu ji věci vysvětlím. Nikdy nezapomenu říct, že ji mám ráda a vysvětlím ji, proč jsem reagovala tak, jak jsem reagovala. Vím, že všemu ještě nerozumí. Ale funguje mi to a beru to jako dobrý start pro roky další, až bude starší.
„Nemluv, pokud tvá slova nejsou lepší“
Nedávno jsem jela metrem a vidím mladou maminku, která cestovala se dvěma dětmi. Jedno bylo malé, spinkalo v kočárku. Druhé dítě byla holčička, asi do první či druhé třídy. Mamka se podívala na svoji dcerku a říká jí: „Nezapomeň, že o dnešním výletě musíš držet hubu. Ať tě ani nenapadne kváknout o tom pak ve škole, že jsi dnes byla venku, když marodíš a máš být jen doma.“ Holčička se na mamku podívala a bylo vidět, jak v hlavě zpracovává informace, které právě dostala. Neřekla nic, jen přikývla. Maminka si potřebovala něco vyřídit v obchodě a tak nemocnou dcerku vzala s sebou, i když měla ležet v posteli.
To bych i pochopila. Co ale nepochopím, je způsob, jakým ji „vysvětlila“ situaci, která se stala. Jestli takovým způsobem mamka mluví s dětmi normálně, tak ani nechci vědět, co z té holky vyroste a jak se sama bude jednou chovat, až bude v pubertě či bude jednou sama mámou.
Přišlo mi to smutné. Jednak to, co říkala a taky skutečnost, že svůj špatný vzorec chování posílá dál a učí ho své děti. Zažila jsem hned následující den ještě smutnější situaci. Šla jsem s dcerkou ven a viděla jsem, jak mamky jsou v družném hovoru na hřišti a je jim úplně jedno, co jejich ratolesti vyvádějí. Na pískovišti, kde si hrála i moje dcerka, seděl osamocený malý chlapeček.
Evidentně ho tam mamka takto posadila, aby se zabavil s pískem. Nevím, kolik mu bylo. Chodit ještě neuměl, byl rád, že sedí. S pískem se zabavil tak, že ho jedl. Když si začal dávat do pusy i kamínky, oslovila jsem shluk maminek, aby byly informované a mohla ta jeho mamka zasáhnout. Zasáhla tak, že mně odpověděla: „On je na to zvyklý, takhle si hraje normálně.“ Nemohla jsem se na to dívat, vzala dcerku a šly jsme se raději přesunout na jiné pískoviště.
Myslím si, že každý máme nějaké vzorce chování, které jsme se jako děti naučili. Dobrá zpráva je, že je můžeme změnit, když budeme chtít.
Děti nasákávají vše jako houby. Obzvlášť od nás, rodičů. Učí se vše to, co říkáme, děláme. A tak jsem tento článek napsala hlavně proto, abychom si uvědomili a popřemýšleli nad tím, co těm našim dětičkám říkáme a jestli to nechce trochu zrevidovat.
Jsem toho názoru, že síla slov, která slyšíme nebo čteme je opravdu velká. A proto jsem se rozhodla, že budu poslouchat a předávat slova, která umožní být mně a ostatním lepší.
Začínám u svých myšlenek, protože ty se pak stávají slovy.
Přeji i Vám, ať těch slov, ve kterých není láska, je co nejméně. Jsou totiž zbytečná….
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.