Nezapomenutelná dovolená...
Dovolenou jsme si vlastně ve finále užily nádherně.
Přes počáteční nepříjemnosti se vše stabilizovalo. Zvykly jsme si na ubytování, fungování v garsonce, prostřídání se v koupelně, usínání dcerky, krmení dcerky a ranní vstávání dcerky. Prostě jsme si vytvořily nějaký režim dne, se kterým jsme se sžily. Ono to asi ani jinak s dítětem u moře nejde.
Rána byla ovšem kouzelná. Poté, co jsme vstaly, najedly se a převlékly se do plavek, jsme vyrazily „na lov“. Každé ráno jsme se vybavily kyblíčkem a šly hledat mušle. Záleželo na tom, zda byl odliv či příliv, co moře každý den přineslo. Někdy nic moc, ale někdy, to byly, panečku, úlovky. Dokonce jsem měla možnost dcerce ukázat, jak vypadá krab, chalupy, řasy či medúzy. Užívaly jsme si to.
Dceři jsem se zaujetím vyprávěla, co dělá takový krab a zároveň vzpomínala na svoji první dovolenou u moře, když jsem byla také ještě dítětem.
No jo, život je zkrátka takový cyklus.
V italské destinaci jsme se zorientovaly vcelku rychle. Trávily jsme dny hlavně u moře, ale také procházkami u moře, městem, návštěvou zábavného parku či nákupy. Vše bylo fajn, až na to úmorné vedro. V apartmá jsme měly nastavenou teplotu na třicet stupňů Celsia. Když jsme se vracely do pokoje a otevřely dveře, byl teplotní rozdíl obrovský. Nedokážu si představit návraty do pokoje, který by byl klimatizován například na standardních dvacet čtyři stupňů Celsia. To by bylo jako vlézt do ledničky.
Všechno má své kouzlo a tak i naše podmínky ubytování měly své kouzlo. Mamka, alias babi, vlastně spala celý pobyt v posteli, která byla součástí skříně. Já spala na vysouvacím lůžku, které bylo přibližně 15 cm nad zemí. Nade mnou spala dcerka, která mi každou chvilku spadla na záda. První pád mě vyděsil, ale další pády jsem již brala za automatické a naučila se takový chmat hmat, jak ji co nejrychleji a opatrně vrátit na svoji matraci.
Přistihla jsem se ale, že na všechny tyto zážitky vzpomínám s úsměvem na tváři. Ráda si vybavuji i večery strávené na balkóně s babi, ze kterého jsme pozorovaly, jak se moře stává klidným, lidé postupně odchází z pláže, až je moře naprosto bez vlnky, tmavne se zapadajícím sluncem a my si již představovaly, co nám za „pestré úlovky“ přinese další den. Pravidelně večer přilétal racek na střechu protějšího hotelu, aby vše zkontroloval. Mám asi ráda takové rituální věci, které mi pomáhají si vytvořit domácí prostředí, kde se cítím fajn.
Ale vše jednou skončí a tak se i naše týdenní dovolená chýlila ke konci. Začaly jsme se tedy připravovat na odjezd domů.
Den před odjezdem jsme si zabalily všechny věci, abychom měly vše přichystané na brzký ranní odjezd.
Ráno jsme vstaly před pátou hodinou ranní a vyrazily docela záhy. V sobotu se mění turnusy a tak čím dřív se vyrazí, tím se člověk vyhne nepříjemným zácpám ještě v Itálii.
Vyjížděly jsme za východu slunce, což bylo příjemné. Teplota i provoz na silnici byly v pohodě.
Tedy alespoň ze začátku.
Kvůli opravě silnice, která je hlavním tahem do Rakouska, se po několika desítkách kilometrů dopravní situace změnila. Dle navigace měla být kolona asi dvanáct kilometrů. Odstály jsme si ji asi hodinku, ale pak cesta již pokračovala hladce.
Právě jsme jely Alpami. Projížděly jsme desítkami tunelů. Vždycky, když jsme z nějakého tunely vyjely, tak se nám zobrazila nádherná panorama. Některé hory byly ještě pod sněhem, některé byly skalnaté, některé zarostlé dřevinami, stromy. Na pohled nádhera. V pastvinách jsme viděly několik krav, které se pásly na zelených lukách a v dáli k nim patřil nějaký srub či roubenka. Pohled jak z nějaké pohádky.
V autě panovala příjemná atmosféra. Já jsem řídila, babi navigovala a dcerka chtěla zpívat. Tak jsme si daly pár bonbonů a vesele si prozpěvovaly.
Vjely jsme do tunelu. Cesta ubíhala opravdu hladce, téměř jsme na silnici měly „sólo“.
Zpíváme si píseň o slonovi, projíždíme dlouhým tunelem, když tu náhle vnímám sníženou výkonnost motoru auta, takové zvláštní klepání. Na přístrojové desce auta se rozsvítila kontrolka. Značila, že se jedná o problém na motoru. To je ale dost široký pojem a může indikovat obrovské množství různých malých, velkých i skutečně závažných problémů. Obzvláště, když stojíte na mostě, kde je sice krásný výhled na vysokohorskou pastvinu plnou zdatných krásných krav, ale málo možností k řešení náhlé situace.
Polilo mi horko a vůbec jsem netušila, co se bude dít dál. Na mostě, kde jsme uvízly, nešlo ani vyzkoušet jet dál, protože pár metrů před námi byl jen vjezd do dalšího tunelu, kam se mi rozhodně nechtělo. V tunelech není žádné odstavné místo pro případ, že by auto dojelo úplně. Při představě, že bychom tam uvízly, ve tmě a tak, že bychom mohly způsobit dopravní nehodu, následně dopravní kolaps, se mi dělalo zle.
Tři ženy v autě, z čehož jedno dítě. Stojíme na dost nevhodném místě, okolo nás to valí jedno auto za druhým. Je sobota ráno. Co teď?
Zkoušela jsme najít význam kontrolky, která blikala a následně začala svítit. Z německého návodu babi přeložila, že s největší pravděpodobností je závada spojena se sáním, přípravou směsi, spalováním či katalyzací výfukových plynů. Může se pod ní skrývat ale i hromada jiných závad na motoru, jako třeba vadné čidlo pozice některé hřídele. Co si pod tím představíte?
Já tedy skoro nic, akorát to, že mám obrovský problém.
Nikdo nezastavil. Zkoušela jsem se dovolat na asistenční službu, což moc nešlo kvůli nedostatečnému signálu. Stály jsme mezi dvěma horami, signál vypadával. Podařilo se mi spojit s nějakým mladým chlapcem z české asistenční služby, který ale jen stále opakoval jako zaseknutá deska: „Svítící kontrolka značí, že musíte dojet do nejbližšího servisu.“ Ptala jsem, kolik že to je kilometrů? Kde že vlastně jsem a kde že je nejbližší servis, kam bych mohla dojet?“ Odpověď byla ale stále totožná: „Svítící kontrolka značí, že musíte dojet do nejbližšího servisu.“
„Blbec,“ ujely mi nervy.
Stály jsme na mostě, auta svištěla kolem nás a já vůbec netušila, co dělat. Po nějakém čase nám asi samo nebe seslalo pomoc. Zastavilo za námi vozidlo silničářů-údržbářů. Vystoupil mladý muž, který přišel až k našemu autu a zeptal, zda máme nějaký problém. „Ano, máme a veliký,“ ihned se pouštím do konverzace. Jazyková bariéra je však veliká. Pán nerozumí ani německy, ani anglicky. Umí jen italsky. Chvíli na sebe koukáme, pán cosi gestikuloval rukama, ale já vůbec nechápala, o co jde. Začal najednou ukazovat na tunel. Já začala gestikulovat, že rozhodně do tunelu nevjedu.
Chvilka nechápajícího ticha. Pán se otočil a vracel se ke svému autu. „Paráda,“ říkám si v duchu a nechápu, jak nás v takové situaci může opustit?
Pán ale jen něco vylovil v autě a vracel se k nám. Byl to překladač. Pomocí překladače jsme si začali sdělovat, co se vlastně stalo a jak z toho ven. Pán nás chtěl hlavně dostat z nebezpečného úseku dálnice. To jsem chápala, ale rozhodně jsem nesouhlasila s myšlenkou, že nás odvezou z dálnice a nechají nás napospas na prvním exitu.
Pán asi cítil, že se nevzdám. Bojuji přeci nejen za sebe, ale i za životy své mamky a dcery, ne?
Pán pak vzal telefon, něco vyjednával. Do toho přijela italská policie. Pán vypadal sice jako popelář, možná, že i byl, ale vše řešil, dokonce to vyjednal i s policajty, kteří následně odjeli. Pak mi pomocí překladače sdělil, že pro nás přijede odtahová služba a odveze nás přímo do servisu. „Úžasné, jsme zachráněny,“ vykřikla jsem.
Asi půlhodiny jsme čekaly na odtah. Pak opravdu přijel prošedivělý Ital, který se vzdáleně podobal Richardovi Geere. Naložil auto, nás, a vyrazili jsme neznámo kam. Dcerka se občas zeptala, kdy už budeme doma, jak dlouho ještě pojedeme. Měli jsme jet asi tři kilometry. Protože ale cesta trvala již dvacet minut, zeptala jsem se, kam jedeme, do jakého města? Pán nám řekl název italského aplského městečka, které nebylo zprvu vidět ani na ukazatelích. Vrátily jsme se přes třicet kilometrů zpět po dálnici. Pán nás opravdu odvezl do městečka, kde měl svůj autoservis. Vypadal vcelku moderně.
Zaúkoloval nějakého zaměstnance, aby naše auto připojili na diagnostiku. Pak se mi pán snažil vysvětlit, co se děje. Mluvil ale jen italsky a tak jsem mu vůbec nerozuměla. Naštěstí jeho další kolega, takový mladý příjemný kluk, mluvil trochu anglicky. Vysvětlil mi situaci.
Opravdu je něco s motorem. Musí objednat novou součástku, tu pak vyměnit. Vzhledem k tomu, že je sobota, součástku objednají v pondělí, možná v úterý či středu dorazí a pak to hned opraví.
Vůbec jsme nechápala, jak mohou mluvit o úterý či o středě? Dnes je sobota a já večer chci dorazit domů!
Chvilku mi to trvalo, ale pak i můj mozek pochopil, že jsme v patové situaci. Auto je rozbité a my si budeme muset najít ubytování v Alpách a vydržet do následujícího týdne, než se auto opraví, abychom mohly pokračovat v cestě. Téměř v mdlobách mi zkasírovali o odtah. Zaplatila jsem, ale zároveň jim sdělila, že dokud mi nenajdou hotel, tak se z autoservisu nehnu. Pochopili, že nežertuji.
Richard Geere s kolegou nám sice nakreslil hezký plánek, jak se do nějakého hotelu dostaneme, ale ptám se: „Ověřovali jste, že mají volný pokoj?“ Začali se na mě koukat jako na nepřítele a ne jako na zákazníka.
Zavolali do hotelu a zjistili, že celý týden je vyprodaný. „Paráda,“ říkám si a navrhuji jim, aby našli a ověřili jiný hotel. Zřejmě nás měli již plné zuby. Každou chvíli jsme se couraly na záchod pro neveřejnost a zabraly všechny sedačky v přijímací kanceláři i jeho kanceláři. Než pánové našli další hotel, zavolala jsem znovu českou asistenční službu, kde mi paní sdělila, že když nás odtáhla italská odtahová služba, ztrácím všechny možné výhody asistenčních služeb, včetně finanční pomoci. Nechápu a nemám sílu se rozčilovat.
Mezitím pánové našli nový hotel, kam i zatelefonovali a ujistili mě, že volný pokoj mají. Pro jistotu jsem tam ještě zavolala sama a skutečně jeden volný pokoj měli ještě k dispozici.
Dojely jsme tam naším autem, které ještě vykazovalo nějaké známky života.
Dcerka se opět ptala, když už budeme doma.
Začalo další komunikování rukama nohama na recepci hotelu, abychom pokoj získaly. Myslela jsem si, že když jsme v hotelu, tak se domluvíme alespoň anglicky…
Nicméně zvítězily jsme. Dostaly jsme klíče od pokoje, kam jsme si vynosily všechny věci. Pokoj to byl příjemný, čistý. Když jsem ležela na posteli a otevřela si balkónové dveře, viděla jsem přímo na alpské kopce, které jsme měly jako na dlani.
Hezké, ale asi za jiných podmínek by to bylo ještě hezčí. Schylovalo se k bouřce. Najednou se ochladilo tak, že nám skutečně byla docela zima. Neměly jsme nic teplého na sebe. V taškách pouze letní oblečení, mokré slané ručníky z pláže, nafukovací lehátka a zbytky jídla, které jsme měly na cestu.
Člověk si musí umět poradit za každé situace. Našly jsme obchod, kde jsem si koupily nějaké jídlo. Dcera vnímala, že se něco děje a tak začala bojkovat příjem veškerého jídla. Pila jen sušené mléko z dětské lahvičky se savičkou. A tak jsem s termoskou chodila do hotelové restaurace a prosila je o horkou vodu z přístroje na kávu, abychom ji mléko mohla připravit.
Nějak jsme fungovaly, ale bylo to takové fungování v nouzovém režimu.
Na základě toho, že jsme se dozvěděly, že mají v hotelu volno pouze dvě noci, pak by tedy muselo následovat další martýrium s hledáním jiného volného hotelu, jsme se rozhodly, za každou cenu se dostat domů. Zavolala jsem opět na českou asistenční službu z povinného ručení. Paní mi opět zopakovala, že jsem přišla o všechny výhody. Nakonec mi ale sdělila, že odtah z Itálie do Čech možný bude, ale musíme počkat, než ho sežene a než pro nás někdo z Čech dorazí.
V průběhu několika hodin se se mnou spojil takový hodně mladý chlapec. Řidič. Domluvili jsme se, že vyrazí se svojí přítelkyní a odvezou nás. Svitla nám vidina toho, že se v historicky krátké době vrátíme domů.
Chlapec dorazil v noci se zpožděním, nakonec jsem mu objednávala také pokoj, aby se vyspal, odpočinul si s tím, že brzy ráno vyrazíme.
Tak se také stalo. Cesta domů byla nekonečná. Nejen tím, že s dodávkou nemohl jet rychle, ale i tím, že se po cestě vyskytly kolony, bouračka, zácpy a prostě taková úskalí provozu, se kterými úplně nepočítáte.
Ani nevím, po kolika hodinách jsme se dostaly přes hranice, následně pak domů. Ten pocit, že jste konečně doma, se nedá popsat slovy. Sice se na situaci s rozbitým autem nic nezměnilo, ale pocit domova mi dával takovou sílu, že jsem si myslela, že vše již nyní zvládneme levou zadní.
Musím dodat, že dcerka byla při zpáteční cestě naprosto úžasná, jízdu zvládla perfektně. Pozvracela se jen jednou a to si myslím, že bylo ale jen tím, že řidič byl náruživým kuřákem, který si zapaloval cigarety i během řízení.
Zkušenost je dobrá škola, jen školné je příliš vysoké.
Celkově to byla moje nejdražší dovolená. Jen odtah stál desítky tisíc korun. Ale nám to za to stálo.
První noc po tom všem ve své posteli bylo něco úžasného. Byla jsem strašně unavená, ale zároveň šťastná. Ačkoliv jsme se vrátily ne vlastním autem, ale s vlastním autem v zádech, tak jsme se vrátily domů hlavně ve zdraví! Samozřejmě i plné zážitků 
Moje zkušenost a ponaučení je takové, že pokud se ještě někdy odvážím na dovolenou, tak vždy jedině s cestovní kanceláří a rozhodně na ní nebudu šetřit. Ať už se stane cokoliv, nebudu to já, kdo bude situace řešit a taky proto, že si ji chci fakt užít. A raději dám peníze za komfortnější služby, než za odtah, ne?
Přeji Vám všem krásné dny a hlavně plno sil a pozitivního myšlení.
Zvládnout prostě musíme vše, co nám ten osud nachystá!
Luisa Es.
Baví Vás mé články a chcete si do knihovničky pořídit nějakou moji knihu? Více info najdete TADY.
Pokud si budete chtít přečíst další články, sledujte můj Blog Luisy Es..
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.
Přidat komentář
Přehled komentářů
-
Accurate characterize prostheses one-off clever bidder evidence.
(ugejumutini, 22. 6. 2019 4:56:41)
Odpovědět
http://mewkid.net/buy-amoxicillin/ - Amoxicillin 500 Mg <a href="http://mewkid.net/buy-amoxicillin/">Buy Amoxicillin</a> uam.tplg.luisaes.cz.wum.lj http://mewkid.net/buy-amoxicillin/