Návod na odstranění bloku z dětství
K napsání tohoto článku mě přiměla má dcera. Vlastně úplně nevědomky….
…bylo příjemné víkendové odpoledne. Konečně čas, kdy si člověk může trochu odfrknout. Alespoň na ty dva dny člověk vystoupí z toho kolotoče, kdy jde ráno do práce, pak spěchá z práce vyzvednout dítě ze školky a nakonec ještě, aby stihl nákup. Do toho všeho, když se povede vměstnat teplá večeře, či něco zařídit, tak je to pomalu zázrak.
Ani nedokážu popsat, jak si dnes cením víkendů. Na rodičovské dovolené jsem prožívala víkend každý den. Bylo to úžasné.
Ale zpět …
Byly jsme doma, užívaly si poobědovou siestu. Většinou ji trávíme u knihy, ale tentokrát si dcerka chtěla malovat. Připravím jí tedy papír, pastelky. Leč jsem moc nepochodila. Malovat si sice chtěla, ale vodovými barvami. Zřejmě jsou vodovky mnohem zábavnější.
Musím nepokrytě říct, že nejsem z práce s vodovkami úplně nadšená. Přípravy na samotné malování mě totiž vůbec nebaví. Nejdříve se musí nachystat propriety jako igelitový ubrus, kelímek s vodou, sada štětců, hadry, zástěrka…a stejně většinou vodovky končí na zácloně.
No nic, co bych pro dcerku neudělala…..
Vše nachystáme, a když pak vidím nadšený výraz a zapálení pro vodovky v dětských očích, cítím snad trochu i výčitky, že bych ji byla bývala málem připravila o tak důležitou a úžasnou zábavu.
Sedíme obě u stolu, já spíš jako dozor nad záclonami. Překvapujeme mě, že ji tato kreativní činnost tolik baví, a že vydrží malovat na její poměry tak dlouho.
Ale užívám si to s ní.
Po chvíli mi napadlo, že když už také sedím u toho stolu, tak si vezmu druhý štětec a zkusím něco namalovat. Podotýkám, že malovat neumím a dodnes nemohu třídní učitelce ze čtvrté třídy zapomenout tu jedinou dvojku na vysvědčení, a to z výtvarné výchovy. Zkazila mi celé vysvědčení, „úča“ jedna…. Od té doby jsem se snažila zlepšit, soustředila jsem se na malování jako ďas, ale výsledky se stejně nějak nedostavovaly. Prostě vodovky moc nemusím už z dětství, děsily mě už při přípravách před „výtvarkou“, natož, když jsem je měla použít.
Seděla jsem na židli, na štětci nanesenou barvu, ale místo malování jsem byla v ukřivděných myšlenkách zpět na základní škole.
Chvilku jsem si ještě přemítala o nespravedlnosti. Pak jsem myšlenky zahnala a začala se soustředit zpět na štětec, ze kterého již odkapávala barva na papír. No jo, ono se řekne, něco namalovat. Ale co? Vůbec jsem nemohla přijít na to, co mám vlastně malovat. Hlavou mi totiž šlo, že stejně nic neumím, zas to bude trapný, ani to dítě nepozná, co jsem se to snažila nakreslit.
„Dobrá,“ řekla jsem si, „zkusím třeba slunce“. Paprsky se trochu rozpily po papíře, ale důležité bylo, že dcerka poznala, o co jde.
Pak jsem ještě zkusila strom, kytičku, mrak, domeček, vránu (ale jen v dálce, tedy znázorněnou písmenem V) a psa. Tím jsem vyčerpala veškerý svůj arzenál.
Zvedla jsem hlavu, koukám na to dítě, které je stále zapálené do tahů štětce. Pod rukama ji vznikaly sice čmáranice, ale všimla jsem si, jak i ty se zaujetím pozoruje. Objevuje, co barvy spolu dokáží, jak se dají smíchat a vznikají nové odstíny. Kreativitě se meze nekladou a tak brzy přišla na to, že se dá pomalovat celá dlaň a pak se dá otisknout na papír.
Ještě chvilku jsem jí pozorovala a pak mi to vše došlo.
Uvědomila jsem si, že děti nekreslí tak otrocky jako já. Nesoustředí se nad tím, jestli jedna ruka či noha nějaké postavičky bude delší, silnější nebo v jiné barvě. Jednoduše se nechají vést svojí fantazií. Jako by mě to zjištění osvítilo.
Vzala jsem si čistý papír, namočila štětec do vody, pak do barvy, zavřela oči a začala malovat, co mi napadlo.
Zjistila jsem, že to jde a dokonce se to i podobá mé představě. Podařilo se mi tak ztvárnit něco, co jsem si jen představila a o čem jsem byla přesvědčena, že nedokážu. Tímto způsobem jsem získala určitý nadhled a jistotu. Začala jsem malovat tak, že jsem si v hlavě nejdříve představila třeba nějaké zvíře či věc. Popřemýšlela jsem, jak asi vypadá a začala malovat. Sledovala jsem jednotlivé tahy a prostě se snažila tu představu zvěčnit štětcem na papír. A světe div se, ono to šlo.
Samozřejmě, že do Slunečnic Vincenta van Gogha mám daleko, ale pro mě to byl neskutečný posun.
Dávala jsem si stále těžší představy obrazů a snažila se momenty vystihnout malováním. Byla jsem najednou do těch vodovek tak zapálená, že jsem si ani nevšimla, že dcera již opustila tuto činnost, dokonce i místnost.
Proč to celé popisuji?
Ne, nekončí tento článek tím, že se ze mě stal malíř a chystá se mi vernisáž. Malíř ze mě asi nikdy nebude, ale myslím si, že blok z vodovek, tedy malování, byl odstraněn a já jsem za to moc ráda.
Praktikuji tento nadhled a tvoření i při jiných činnostech. Třeba při vaření. Myslím si, že to je přesně ten důvod, proč muži umí ochutit leckdy jídlo lépe, než žena. Dělají to nezaujatě. Dívat se na věci s větším nadhledem praktikuji i na lidi. Všimla jsem si, že tímto dávám lidem větší šanci zapůsobit, dívat se na ně jako na celek a ne je na základě nějaké jedné věci hodnotit.
A tak vřele doporučuji moji zkušenost a objev.
Pokud si chcete odstranit bloky, chcete se někam posunout, hledejte je v tom, co nemáte rádi, nemusíte nebo dokonce nesnášíte.
Já těm kdysi šíleným vodovkám jsem dnes vděčná, že mi namalovaly nový směr 
Myslím, že nejcennější je pro nás to, co dokážeme objevit sami!
A tak držím palce, ať taky něco takového objevíte.
Vaše Luisa Es.
Baví Vás mé články a chcete si do knihovničky pořídit nějakou moji knihu? Více info najdete TADY.
Pokud si budete chtít přečíst další články, sledujte můj Blog Luisy Es..
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.