A ještě jedna kapitolka z nové knihy na ochutnání a na zamyšlení 
…….ačkoliv jsem si myslela, že mám Davida vyřešeného, tak jsem neměla. Kdyby tomu tak bylo, na ty zprávy bych totiž nereagovala, neměla bych to zapotřebí. Poslechla bych mamku, která mi nesčetněkrát radila, abych na zprávy vůbec nereagovala.
U této myšlenky bych se chtěla ještě zastavit. Je důležitá, alespoň pro mě určitě. Někdy se totiž v životě chováme tak, že jsme nad věcí, že máme vše na háku, ale doopravdy tomu tak není. Snažíme se chovat a jednat s nadhledem, ale vlastně o něm sami sebe přesvědčujeme. Někdy je toto chování vědomé, někdy právě nevědomé. Prostě si myslíme, že je to takto v pořádku. Většinou se jedná o citovější záležitosti, a tak si je necháváme pro sebe, jednáme tedy jen dle vlastního úsudku. Nikdo nám pak ale nemůže poskytnout zpětnou vazbu, upozornit nás na nesprávné chování či nějak jinak naznačit, abychom si to uvědomili. Proč to tak je? Máme strach. Bojíme se. Bojíme se, že o něco přijdeme, i když jsme vlastně už přišli. Bojíme se změn. Bojíme se nových začátků a bojíme se kroku do neznáma. Vtipné je, že u ostatních lidí vždy jasně víme, jak se zachovat. Jsme chytří, moudří. Když se ale nějaká taková situace týká nás samotných, už je to s tím radikálním rozhodováním jiné. Nejdříve zaujmeme postoj, že vše si samozřejmě vyřešíme sami a jednáme. Jsme v pohodě. Pak přijde ale moment, kdy cítíme, že to úplně nejde tak, jak jsme si na začátku představovali. Stále mlčíme, i když přátelům či rodině sdělujeme veškeré možné i nemožné kraviny, toto nikomu neřekneme. Už z této reakce bychom mohli začít mít podezření, že bychom měli něco změnit. Když o něčem mluvíme moc nebo naopak vůbec ne, je to poněkud zvláštní.
Ale změníme něco? Ne, dojedeme to podle svého až do konce. Pak koukáme. Divíme se. Zkusíme si dát sklenku vína či něčeho ostřejšího večer s vidinou, že až se druhý den probudíme, bude vše jiné. Nebude. Nemůžeme to napjetí vydržet a tak pak většinou vyhledáme tu svoji nejdůvěrnější osobu a té to vše vyklopíme. Jaká úleva, že? Najednou na to jednak nejsme sami a jednak nám někdo poskytne jiný pohled, tak začneme vidět i další cesty. Nebo se utvrdíme v tom, co sice víme, ale nechtěli jsme to slyšet či udělat. A proto si myslím, že bychom v sobě všechna možná zklamání, zhrzenosti či problémy měli řešit. Hlavně proto, aby se starosti nedostaly do nás hlouběji, zůstaly povrchní, tedy poloviční. A ty snáze zvládneme. Pokud jsme ochotni si je připustit, zamyslet se nad nimi, udělat rozhodnutí, i když nemusí být napoprvé správné, a jednat, je to cesta. Nemusí vždy vyjít. Ale každá cesta nás posiluje a můžeme za ni být vděční.
Možná nám toto uvědomění a rozhodnost chybí proto, že jako děti nás rodiče vedli k tomu, že s každým se musíme naučit vycházet, nevystrkovat hlavu a raději být se všemi za dobře. Nejen rodiče nás k tomu vedli, ale i třeba učitelé. Kdo vyčníval jakýmkoliv způsobem, byl divný, byl černou ovcí nebo dostal jiný obdobný status. Každopádně nějakou nálepku měl.
Ty časy jsou ale dávno pryč. Ne každý, s kým se v životě střetneme nebo něco zažijeme, musí patřit do celého našeho života. Už nejsme děti, které se musí bát nějakého výprasku, a musíme za každou cenu udržovat nějaký „povinný“ vztah. Je dobré se učit vyhledávat ty správné lidi a jimi se obklopovat. Ti nás pak budou dobíjet, pomáhat nám a inspirovat nás. Stejně tak my je. A díky nim pak můžeme zlepšit i své vlastní já.
Někdy musíme něco ochutnat a až když nám je pak později špatně, pochopíme, že jsme to jíst neměli. Takto to je i ve vztazích. Já jsem ochutnala vztah s Davidem a vím, že už ho nikdy znovu chutnat nebudu. Mělo to tak vše ale být. Nelituji dnes už ničeho. Pochopila jsem, že když se s někým rozcházíme, pokaždé něco ztratíme, ale taky získáme. Ztratila jsem toho dost, ale ve finále mnohem víc získala. Je to jen úhel pohledu. Mám úžasnou dceru a spousta zkušeností. Chtěla jsem napsat celý můj příběh proto, abych ukázala, že každý krok v našem životě, pro který se uvážlivě rozhodneme, je správný. Je totiž právě takový, jaký v dané chvíli potřebujeme. Chtěla jsem napsat příběh i proto, abych ukázala ostatním, že se dějí v životě i takové věci a jednoduše není každý den posvícení. Nebojte ale, vše zvládneme. Třeba někdo řeší něco podobného a pomůže mu tento příběh k vyřešení svého příběhu.
Nikdy nesmíme dopustit, abychom ztratili své sebevědomí. Co prožíváme, vychází především z toho, jak smýšlíme a co očekáváme. Buďme proto pozitivní a soustřeďme se na věci, které skutečně chceme. Nebuďte s lidmi, kteří vás neberou takové, jací skutečně jste.
Buďte s těmi správnými. Právě ti nám pak pomohou v situacích, kdy to opravdu budeme potřebovat. A ještě malá poznámka závěrem - bylo by chybou si myslet, že k tomu, abychom byli šťastní, pozitivní a klidní, musíme čekat, až bude náš život bez problémů. Opak je ve skutečnosti pravdou. Když zapracujeme na svém vnitřním klidu, tedy sebevědomí, lásce a harmonii, teprve potom se naše problémy zmenší a zcela zmizí. Poslouchejte svoji intuici, ta nám vždy radí správně.
Přeji vám všem plno lásky v srdci, sebevědomí a síly, to je klíčem pro každé řešení.….
S láskou Vaše Luisa Es.