BLOG LUISY ES.

…to mi takhle jednou volala kamarádka Jana, zda bych s ní zašla do divadla. Potěšilo mě to. Chtěla mě se svým manželem vytáhnout za kulturou a zároveň z toho „plenkového stereotypu“, mateřské dovolené. Jana volala s více jak měsíčním předstihem, takže jsme spolu naplánovaly datum, kdy hráli jednu komedii v divadle v Praze, kterou jsme chtěly vidět. Jana se postarala i o koupení lístků, takže já se mohla jen těšit, až vyrazíme. Čas běžel jako o závod, zbýval jen týden do dne, kdy vyrazíme do divadla.

Večer se moc ven nedostanu, jsem na plný úvazek mámou. Ale nevadí mi to, jsem takto spokojená. Na divadelní představení jsem se ale těšila. V divadle jsem nebyla dlouho. Chtěla jsem si večer užít, konečně taky ze skříně oprášit společenský oděv. Začala jsem tedy přemýšlet, co si vezmu na sebe, jaké boty se k čemu budou hodit, no a samozřejmě sladit i vhodnou kabelku….

S plánováním pravého outfitu přišly náhle do hlavy ale i jisté obavy. Nevěděla jsem, jak se po skončení divadelní hry vrátit domů. Metrem se mi, ani nevím proč, vůbec nechtělo, ani 500Kč za taxi se mi nechtělo platit. Myšlenky jsem vždy zaplašila, ale čím více se blížil termín představení, obavy se v mé hlavě zesilovaly. Když jsem si představila cestu domů v městské hromadné dopravě, úplně se to ve mně sevřelo. Vždy jsem si ale sama sobě řekla: „Jsi už nějakou dobu na mateřské, moc ven nechodíš, vypadla jsi z denního života a provozu městskou hromadnou dopravou, obzvláště ve večerních hodinách…předtím jsi jezdila večer a v noci normálně, takže klid!“ To pomohlo. Ze začátku třeba na celý den. Ale tak 2 dny před odchodem jsem se musela konejšit i několikrát za den.

Probudila jsem se do dne D. Pro mne velký den, kdy jsem den strávila ještě s dcerkou a odpoledne dorazila má mamka, aby večer malou pohlídala. Jelikož jsem vyrážela až později, mamka nemusela chvátat a dorazila k nám v klidu v odpoledních hodinách. Já jsem si v hlavě stále řešila své obavy, ale jinak vše postupovalo dle plánu. Mamka dorazila, udělaly jsme si společnou večeři. Měla jsem připravené steaky, které jsem připravila na grilu se zeleninovým salátem. Preferovala jsem zdravější večeři, abych se v divadle ve formálním oblečení cítila pohodlně.

Večeře nám oběma chutnala, ale po grilování byl v kuchyni trochu zápach po masu, a proto mamka otevřela alespoň ventilačku. Blížil se čas odchodu a tak jsem se šla umýt, obléci, nalíčit a prostě celkově nachystat, jak se říká. Před tím, než jsem „holky“ opustila, jsem mamce vše připravila, aby měla co nejmíň práce. Nachystala jsem čisté oblečení pro dceru, hygienické potřeby na koupání, hračky a lampičku, až půjdou z koupele.

Vše bylo hotové, a protože hodiny ukazovaly nejvyšší čas vyrazit, začala jsem se loučit.

Dcerka už byla unavená a tak jsem jí dala pusu a šla se rozloučit také s mamkou. Ta ale, nic netušíc mých myšlenek a obav v hlavě, náhle řekla: „Dej si velký pozor, až se budeš vracet večer metrem domů, budeš u Václavského náměstí, což je to nejnebezpečnější místo v Praze.“ Tato věta mě velice zarazila. Hlavou mi proběhlo, že to asi není náhoda, že mi tohle řekla zrovna v tento moment, aniž by věděla, co vše se mi v hlavě odehrává. Po chvilce jsem se vzpamatovala, dala pusu i mamce a odešla.

Stojím na perónu, čekám na metro. Cítím vítr a je jasné, že metro se už řítí tunelem. Klasika. Dveře se otevřou, všichni se rvou ven a dovnitř. Už slyším hlas Evy Jurinové: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají, příští stanice….“ Nenastoupila jsem. Nešlo to. Náhle mi pípnul mobil a přišla zpráva od Jany, že už na mne čekají před divadlem. Trochu ve mně hrklo, že nestíhám. Já, která miluje dochvilnost, a všude je o 15 minut dřív. Do dalšího metra jsem tedy nastoupila, ale vůbec se tam necítila dobře. Mé oči pomalu projížděly všechny pasažéry a kupodivu se mi nikdo nezdál nějaký divný, či podezřelý….

Akorát hlásí moji cílovou stanici Můstek a já vystupuji. Slyším jedno pípnutí v mobilu za druhým. Můj mobil se asi zbláznil. Koukám a tolik zmeškaných hovorů od mamky. „Co to sakra je?“ vyděsila jsem se. Než ji stihnu vytočit zpět, volá znovu. „Okamžitě se musíš vrátit domů. Hoří lampa, jsou tu plameny, přijeď!“ Stojím na nástupišti a vůbec nechápu, co tento hovor má znamenat. Ptám se: „Cože? Jak hoří? Kde? Hasí to někdo? Je dcerka v pořádku?“ Mamka na to, že jo, že sousedi. Stále stojím na stejném místě, nehnu ani brvou, okolo mne proudí davy lidí a já téměř křičím do telefonu: „A to hasí jako inspektor Clouseau?“ To se už po mně začali ohlížet kolemjdoucí, zda jsem v pořádku.

Abyste rozuměli. Vedle mně bydlí takový tichý manželský pár. Ten pán je hodně podobný právě postavě inspektora Clouseau, ztvárněného hercem Peterem Sellersem. Při hovoru s mamkou mi vlastně ani nedošlo, jak se sousedé jmenují a zažité oslovení, ačkoliv trochu komické, mi do hlavy naskočilo automaticky.

Položila jsem telefon, naskočila do právě přijíždějícího metra a jela zpět. Metro jsem tlačila pohledem. Přišlo mi, že najednou cesta trvá šíleně dlouho. Cestou jsem se snažila uklidnit a přemýšlela jsem, co se v bytu vlastně mohlo stát. „Dvacet minut jsem pryč a začne hořet?“ vůbec jsem nechápala souvislosti. „Třeba mamka přehání, vždycky vše vidí černě, určitě to tak strašné nebude!“ přesvědčovala jsem sama sebe, abych cítila alespoň trochu v pohodě. Metro konečně dorazilo do mé stanice. Předběhla jsem úplně všechny a schody jsem zvládla snad tryskem. Hned u výstupu z metra jsem pochopila, že mamka nepřeháněla…….

Těšte se na moji novou knihu, na které pracuji…..zbytek tohoto příběhu se dočtete právě tam…