Hektické období? Jak pro koho…
Myslíte, že už to začíná? Stres, nervozita, zmatek, chaos, spěchání, nakupování, sezóna v plném proudu…prostě předvánoční hektické období.
Vnímáte to mezi lidmi?
Já ano, ale rozhodla jsem se s tím více neztotožňovat…
Jedu takhle autem na schůzku. Je pátek odpoledne. Evidentně je na silnicích dost lidí, kteří si již schůzky a pracovní dobu odkroutili a tak pospíchají domů. Jedu po Pražském okruhu, mám čas, tak poslouchám rádio a přemýšlím nad nadcházejícím víkendem. Náhle mi však začnou předjíždět dvě auta najednou. Jedno zprava odstavným pruhem, druhé zleva, standardně. V této situaci se zmohu jen na významné poklepání si rukou na čelo. Možná, že mám štěstí, že mě některý z řidičů neviděl. Jejich dravá předjížděcí nálada by jistě toto mé gesto nenechala chladným.
Jsem téměř na místě. Skutečně téměř, protože mi čeká klasická pražská kovbojka – zaparkovat v zónách. Sice hrají krásnými barvami, ale mají jednu společnou slabinu. V pracovní dny se na nich dá zaparkovat pouze omezeně, za nehorázné peníze a to vše pouze tehdy, když máte štěstí.
Společnost, kam jsem jela na schůzku, má sídlo zrovna v jedné rezidenční čtvrti, tedy zón je zde minimálně. Je vtipné, že si někdo dá tu práci a udělá zónu pro pět aut.
Vypadá to ale, že se na mě usmálo štěstí. Jedno místo vidím. Protože umím parkovat jen pozadu, najedu před volné místo, zařadím zpátečku a hodlám zaparkovat do mezery mezi auty. Překvapení. Než jsem tyto úkony potřebné k zaparkování stihla dokončit, místo bylo obsazené. „Blbec,“ procedila jsem mezi zuby. „Vidí, že tam chci zaparkovat a takhle mi to místo vyfoukne,“ říkám si v duchu.
Po pár objetých kolečkách okolo bloků jsem našla jiné místo k zaparkování. Tam už se mi zaparkovat podařilo. Hledáním místa jsem ale ztratila víc času a úplně zapomněla na to, zaplatit parkovné.
Schůzka probíhala hladce. Vše se vyřídilo k oboustranné spokojenosti a tak jsem se na víkend těšila ještě více.
Vrátím se k autu, nasednu, zařadím, vyjedu. Jakmile se auto rozjelo, začal se za stěračem třepetat nějaký bílý papírek. „Co to je?“ ptám se a přemýšlím, zda se jedná zas o nějaký letáček, který stejně vyhodím. Na nejbližším možném místě zastavím. „To snad není možné!“ zařvu a zároveň v sobě cítím vztek, beznaděj a chce se mi brečet. Papírek je vzkaz od Městské Policie, že musím zaplatit pokutu za špatné parkování. Vracím se domů a přemýšlím, co dělat. Absolutně netuším, jak a kde se pokuty vyřizují.
Dojela jsem zpět k bydlišti. Před domem jsem zaparkovala a hledám informace v mobilu, co si počít v takové situaci. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně nikdy nedostala pokutu. Zavolala jsem na telefonní číslo z papírku. Až po dvou přepojeních jsem se dobrala na někoho, kdo mi poskytl všechny potřebné informace. Ty mě však moc nepotěšily. „Paráda, musím tam osobně,“ zamumlala jsem ještě v autě. Do pěti dnů se pokuta musí vyřídit osobně, jinak se pošle na Magistrát města a tam je to pak vše složitější…
V rychlosti jsem si odskočila domů na toaletu a pak to vzala úprkem na metro. Rozhodla jsem se, že autem již nepojedu. Ještě bych platila zase pokutu za další nevhodné parkování…
Ještě, že dnes ty mobily s internetem máme. Zní to věta jak od nějaké babičky, ale…přestupkové oddělení jsem našla pouze díky mapě v telefonu. Jinak bych se v té spleti ulic zřejmě ztratila. Vyřizování trvalo asi dvacet minut. Dopadlo dobře, zaplatila jsem místo dvou tisíc jen dvousetkorunovou pokutu a pádila zas zpátky, abych stihla vyzvednout dcerku ze školky.
Přiběhla jsem domů a měla jsem ještě dvacet minut čas.
Cítila jsem se unavená, byla jsem celá uřícená.
Nevzmohla jsem se na nic víc, než si sundat kabát, rozepnout kalhoty a na chvilku se svalit na gauč. Potřebovala jsem se vydýchnout a nabrat síly.
Ještě, že tak. V tento okamžik jsem se konečně zastavila.
V hlavě jsem si přehrávala všechny ty situace, které jsem během tak krátkého času zažila. Bylo to koncentrované.
V hlavě se mi přehrávala jedna situace za druhou….Uvědomila jsem si, jak hezky ten den začal a jak jsem to zakončila? Úmyslně říkám zakončila a ne jak se ten den zakončil.
Stěžujeme si, jak máme málo času, ale vždyť jednáme tak, abychom ho málo měli.
Ano, čas. Pořád ho máme nedostatek, pořád se za něčím honíme. Přicházíme domů jak uštvaná zvěř. Ale vždyť čas je to nejcennější, co vlastně máme?!
Uvědomila jsem si také, že čas má pro nás plno překvapení. Ale záleží jen na nás, jak se ke všemu postavíme.
Okolí nás ovlivňuje, čas na nás tlačí, to jsem si znovu vyzkoušela na tomto dopoledni. Myslím si, že kdybych bývala byla zachovala klid a dobrou náladu, nenechala bych se strhnout do negativních pocitů, stresu a zmatku, který pak jen generoval další zmatek.
Rozhodla jsem se pro změnu. Pro změnu vnitřního nastavení.
Odpoledne jsem pak prožila diametrálně jinak. Strávila jsem s dcerou nádherné a hlavně klidné odpoledne, ačkoliv těch škarohlídů a morousů, jsem za celé odpoledne potkala docela dost. Tak třeba mě vynadala paní v obchodě, že je má dcera divoká a málem jí ušpinila kalhoty pórkem, který právě držela v ruce. Pak jsme se s dcerkou nelíbily paní magistře v lékárně, která mě osočila, že asi špatně slyším, když přijdu k přepážce, o které jasně říkala, že je pouze na recepty a já tam chtěla zaplatit čaj. Místní švec mi odmítl obsloužit, protože jsme do jeho opravny obuvi přišly asi o deset minut dřív. Nemám si všímat otevřených dveří, ale cedule s otevírací dobou na nich…
A to je jen ve zkratce 
. Já si prostě řekla, že budu dělat vše pro to, abych se nenechala vytočit, a abych si ten svůj čas užila v pohodě, bez nervů a ještě s úsměvem.
V tomto předvánočním čase přeji Vám všem hlavně lásku, radost, pohodu a harmonii. Obrňte se a jednejte v klidu 
Mějte se fajn.
Vaše Luisa Es.
Baví Vás mé články a chcete si do knihovničky pořídit nějakou moji knihu? Více info najdete TADY.
Pokud si budete chtít přečíst další články, sledujte můj Blog Luisy Es..
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.