Dovolená snů?
… konečně. Nasedáme do auta a frčíme na dovolenou k moři. Máme zarezervovaný hotel přímo u pláže. Vlastně jsme tentýž hotel měly již zarezervovaný minulý rok, ale bohužel kvůli nemoci mé dcery jsme neodjely a žádná dovolená se nekonala.
Rozhodly jsme se, že si uděláme takovou dovolenkovou dámskou jízdu. Má mamka, má dcerka a já. Naše silná trojka vyráží do Itálie. Letovisko znám, před pěti lety jsem tam již byla s neteřemi a sestra tam jezdí s rodinou pravidelně již pátým rokem.
Pro děti je severní Itálie ideální oblast pro dovolenou. Moře je mělké, tedy krásně prohřáté, všude písečné pláže, malé vlny a čisto. Uklizené jsou nejen pláže, ale i toalety, sprchy, převlékárny. Byla jsem překvapená, že při tak velkém počtu turistů jsou toalety celý den opravdu použitelné.
Ale zpět. Jsou dvě hodiny ráno. Vstáváme. Samozřejmě na budík. Uvařily jsme si s mamkou kávu, posnídaly, snesly kufry do auta a vyjíždíme. Nastavuji navigaci, která následně ukazuje, že příjezd do cílové stanice je za sedm hod a třicet čtyři minut. Cesta je to dlouhá, ale v řízení se prostřídáme, tak se to musí zvládnout.
Jsem zvědavá na dceru, nikdy takovou dlouhou cestu autem neabsolvovala. Stačí, když někam vyjedeme, tak už po pěti minutách jízdy se ptá, kdy už tam budeme 
.
No co. Nějak to prostě dáme.
Jako první řídí má mamka, alias babi. V Německu přichází první objížďky, které nejsou moc dobře značené. Babi to ale zvládá perfektně. Za Salzburgem dochází ke střídání za volantem. Cítím první únavu. Sice je ráno, ale mám pocit, že už je odpoledne. Načínám pro jistotu první energy drink. Již po pár minutách zabírá.
V Rakousku jsme si odstály pár úseků, kde se tvořily kolony, jinak cesta ubíhala hladce. Poslední kilometry jsou vždy nejdelší. Bylo tomu tak i při naší cestě. Posledních pár kilometrů trvalo snad hodiny.
Konečně jsme na místě. Parkuji před cestovní agenturou, kde je potřeba ubytování doplatit a hlavně si vyzvednout klíče od pokoje. Chtěla jsem, abychom si letošní dovolenou skutečně užily, a proto jsem objednala větší apartmán, skládající se z obývacího pokoje s kuchyňským koutem a dvou ložnic. Chtěla jsem, abychom při společném ubytování měly s mamkou každá i své soukromí.
Před cestovní agenturou již bylo ve frontě několik turistů, kteří přijeli před námi. Zařazuji se do fronty, svlékám si kompresní punčochy, protože už bylo vcelku slušné vedro, a čekáme. Asi za třicet minut jsme přišly na řadu. Vše jsem vyřídila, šlo to jako na běžícím pásu.
Jen přišla jedna ne tak pozitivní zpráva a to, že pokojpro nás ještě není připravený. Klíče jsme sice dostaly, ale byly jsme upozorněny, že uklízečky dorazí možná za hodinu, ale možná i déle, nejpozději do dvacáté hodiny večerní.
Bylo poledne …..
Jely jsme tedy do hotelu. Cestu jsem si pamatovala, když jsem se dívala na internetové mapy, abych si prohlédla okolí hotelu. Přejezd trval jen sedm minut od cestovní agentury. Před hotelem byly placené zóny. Parkoviště, které bylo vedle hotelu, a kam jsem měla v úmyslu zajet, bylo ovšem pro jiný hotel.
Najednou organizační záležitosti neběžely podle plánu a začala se projevovat únava ve formě nervového vypětí.
Nevěděla jsem, kde nechat auto. Zastavila jsem přímo u vchodu do hotelu, ještě k tomu na parkovacím místě pro invalidy. Za mnou zastavilo hned další auto, které mi zablokovalo tak, že jsem nemohla jet tam ani zpět. Vysílám tedy babi, aby se šla informovat. Než vystoupila, přišla nějaká paní a poradila nám, že musíme jet po silnici dál a kousek za hotelem je odbočka, kde je parkoviště pro náš hotel.
Auto, které mi zablokovalo, se přiživilo informací a odjíždělo stejným směrem.
Dojela jsem k odbočce, ale překvapilo mi, jak strmý kopec máme vyjet a také, jak úzká to je cesta. Pokud bych se tam potkala s nějakým autem v protisměru, nevyhneme se. Vysílám tedy babi podruhé. Babi šla, vrátila se s poznatkem, že se na parkoviště nedostaneme, je tam závora. Ptám se tedy: „Je tam nějaké tlačítko a mluvítko, aby nám závoru někdo otevřel?“ „To jsem si nevšimla, viděla jsem jen tu závoru“, odpovídá babi. Musím se přiznat, že mi to trochu rozčílilo. Dcera již byla unavená, něco hlásila v autě a dožadovala se odpovědi.
Už jsme chtěly být ubytované, a do toho taková komplikace, že se nemůžeme dostat na parkoviště. Nechala jsem stát auto na zóně bez zaplacení a šly jsme hledat recepci hotelu, abychom se lépe informovaly. Recepci jsme sice našly, ale během poledního klidu nikdo v Itálii nepracuje, tedy i recepce zela prázdnotou.
Babi se rozhodla oslovit lidi, vycházející z hotelu, a poprosit je o pomoc. Nerozuměli. Německy ani anglicky. Chjo. Nakonec odchytla kluka, který šel venčit psa. Nadšený nebyl, ale zareagoval a ukázal nám cestu k parkovišti a taky klíč, kterým si závoru otevřeme. Tento klíč jsme samozřejmě měly ve svazku klíčů, který jsme obdržely v cestovní agentuře
.
„Taky se ta paní z cestovky mohla zmínit“, utrousila jsem v naštvání.
Babi se rozhodla, že půjde pěšky, aby prý závoru otevřela. Nějak se mi to nezdálo. Říkala jsem si, že závora by přeci měla jít otevřít z auta, pro případ, kdyby jel řidič sám….. Vyjela jsem autem před závoru, otevřela ji klíčem ze staženého okénka. Babi přistoupila a hledaly jsme místo k zaparkování. Auta stála vedle sebe tak, že skoro nešly otevřít dveře. Kdyby byl člověk korpulentnější, tak nevím, jak by vystoupil….
Ze dveří jsme se protáhly a šly se podívat do hotelu na pokoj. Další zádrhel nás ale čekal ve výtahu. Nastoupily jsme do přivolaného výtahu, ale nešlo zmáčknout tlačítko s číslem patra. Po počátečním neúspěchu se závorou nás naštěstí trklo, zda se záhadou nebude opět souviset svazek klíčů.
A taky, že jo. Jeden z klíčů ze svazku opět pasoval do zámku, který se nacházel pod všemi čísly. Takový labyrint. Vyjely jsme do patého patra, kde se nacházel náš rodinný apartmán s číslem třicet šest. Dcerka hned vyzkoušela zvonek. Naštěstí nikdo neotevřel.
Ze svazku jsem vybrala další klíč, opět pasoval do zámku od vstupních dveří.
Když jedete na dovolenou, cestou si představujete, jak asi bude vypadat pokojíček, ve kterém budete bydlet. Jaká tam bude postel, jaká koupelna, balkón měl být s výhledem na moře. Viděla jsem se už na tom balkónku se sklenkou něčeho osvěžujícího, jak koukám na moře a rozjímám o životě.
Odemkla jsem dveře, vešly jsme do předsíně. Byla trochu tmavší, ale to bylo tím, že byly zatažené rolety na balkóně. Pokoj se projasnil, babi vytáhla žaluzie. Cestou po předsíni mi uklouzla noha po písku. Nevadí, zřejmě jsem nějaký měla na botě. Obývací pokoj byl vcelku prostorný, dle popisu s kuchyňským koutem. Ale proč mám takový zvláštní pocit?
Připadám si, jako bych někomu vlezla do bytu. Postele jsou rozestlané, dokonce i gauč. V kuchyni je jídlo, čerstvě umyté nádobí. Slánka na stole, ubrousky, v lednici salámy. Babi nelenila a pokračovala v prohlídce dál. Objevila koupelnu. Já jsem konsternovaně zůstala v obývacím pokoji. Jasně, věděla jsem, že pokoj pro nás ještě není nachystaný, ale znáte to… ta očekávání. Marně jsem doufala, že nás pokoj překvapí. Pokračovala jsem do koupelny. Mycí gely a šampony ve sprchovém koutě, na zemi avivážní a prací prostředky. Měla jsem pocit, jako bych byla Sněhurkou, která vstoupila do obydlené chaloupky.
Prostě takový pocit, že se každou chvilku někdo vrátí. Zvláštní. Začaly jsme řešit, co uděláme. Když si vybalíme věci, jídlo dáme do ledničky a půjdeme k moři, nevyhodí nám to uklízečky, které teprve mají dorazit? Nebudou si myslet, že se jedná o věci předcházejících turistů? Nebo co když pokoj neuklidí, protože si budou myslet, že je tam někdo stále ještě ubytovaný? Nevěděla jsem, ani babi. Únava byla čím dál tím větší. Posadila jsem se na balkóně. Náladu mi trochu zvedl pohled na moře. Tak dlouho jsem ho neviděla. Stále je tak velkolepé, obrovské a tajemné.
Na balkón přijde babi a položila mi záludnou otázku: „A kde jsou ty další místnosti? Kde máme ložnice?“ „Ty bláho, no jo… vždyť máme mít rodinný apartmán!“ vzpomněla jsem si.
Vrátila jsem se z balkónu do apartmánu a zjistila, že ten pokoj je to jediné, kde budeme přebývat. Žádné jiné dveře, žádná další místnost.
Trochu mi to překvapilo, ale stejně jsem byla ráda, že jsme na místě, a že jsme v pořádku dojely. Holt to soukromí nebude až tak veliké.
Mamka byla asi překvapená více než já. Nějak to potřebovala strávit. Šla na balkón, nemluvila.
Ještě, že Čecháček myslí na všechno. Šla jsem do tašky, vytáhla Becherovku, nalila jsem trochu do dvou skleniček a šla si připít na šťastný dojezd. Babi se pousmála, můj nápad uvítala. Připily jsme si. Pak pro jistotu ještě na hezkou dovolenou, také na zdraví a na silné nervy. Ani byste nevěřily, jak se najednou pohled na věc změní a člověk vidí věci jinak, lépe 
.
Ubytování jsme už neviděly jako tragické. Dohodly jsme se, že si vybalíme hlavně jídlo a setrváme na pokoji do příchodu uklízeček. Ty nakonec přišly okolo sedmnácté hodiny. Byly milé. Z této zkušenosti bych se nebála příště vybalit jídlo do lednice a odejít na pláž. Jistě by si nedovolily něco vyhodit, pochopily by situaci.
Člověk nabírá zkušenosti pořád.
A protože se říká, že zkušenost není to, co se vám stane, ale je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo, tak jsme přijaly to, že náš rodinný apartmán je jakousi garsoniérou, ale naší. Tak si ji užijeme. A nejen ji, ale celou dovolenou!
Naučila jsem se, že radosti a úspěchy nezávisí na podmínkách, které máme, ale na rozhodnutích.
Přeji Vám všem, abyste se také rozhodli, že Vaše dovolená bude ta nej a prožijete ji v pohodě, radosti, harmonii, dobré náladě a ve zdraví.
Vaše Luisa Es.
PS: A pokud Vás článek zaujal, těšte se na další....to teprve bude drámo.... 
Baví Vás mé články a chcete si do knihovničky pořídit nějakou moji knihu? Více info najdete TADY.
Pokud si budete chtít přečíst další články, sledujte můj Blog Luisy Es..
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.