Člověk míní, osud mění...
… a tak jsem si jednoho dne řekla, že bychom mohly vyrazit s dcerkou na naši první společnou dovolenou k moři.
Voda. Klid. Relax. Odpočinek. Blbinky v písku. Ozdravení těla i ducha. Nevím, co ještě dalšího mi napadne, když se řekne moře. Vzpomínám si, když nás rodiče poprvé vzali se sestrou k moři. Bylo nám necelých deset let. Tenkrát se nejezdilo jinam než k „Baltu“. To nám ale vůbec nevadilo. Moře to bylo a něco tak velikého jsem ani nečekala. Poprvé jsem viděla něco, kam jsem nedohlédla na konec, i když byla jasná obloha a nic nebránilo ve výhledu. Táta nám začal vysvětlovat, že mořská hladina je vlastně zaoblená, jako Země, proto nevidíme na konec. Pamatuji si, jak nás se sestrou tyto informace zaujaly. Hned při snídani jsme zkoumaly hladinu čaje v hrnečku, zda je také zaoblená. Moře jsme viděly ve všem.
Dozvídaly jsme se další věci o moři a mořském světě. Rodiče byli ve svém živlu, když viděli náš zájem a naše oči navrch hlavy. Pro nás to byly všechno spíše záhady. Tak třeba jsme se dozvěděly o tom, jak vlastně funguje odliv a příliv, jak pestrý a vlastně obrovský je mořský svět. Vyprávěli nám i tom, že moře celkově pokrývají více než 70% povrchu Země. To je veliké množství slané vody. Dětská fantazie nemá mezí a tak nám vrtalo hlavou, jak je možné, že je na světě tolik slané vody a neodpaří se? Nebo jak je vlastně možné, že je moře slané, když jsou přítoky sladkovodní?
No prostě záhada nad záhadu 
Moře jsme si užívaly nejenom divokou a pestrou fantazií, ale i naživo. Když se koukám na fotografie z té doby, vidím jen ohnuté postavičky s vystrčenými zadečky, které mají ruce zabořené v písku. Fotky zachycují pracovní nasazení při tvorbě hradů, mostů, bábovek a dalších výtvorů z písku.
Čím víc jsem se vracela k těmto fotkám, tím víc jsem si přála, aby i má dcera zažila tento první pocit, okusila moře, písek, sluníčko a mořský vzduch. „Až bude jednou velká, jistě jí jednou fotky z první dovolené u moře také vyloudí úsměv na tváři,“ říkala jsem si.
Rozhodla jsem se, že bude fajn parta, když vyrazím s dcerou a babičkou. Prostě dámská jízda!
Dovolenou jsem plánovala téměř rok. S mamkou jsme se dohodly, že nejlepší bude vyrazit autem a to v září. Věděly jsme přesně kam. Do Itálie, oblasti Lignano Sabbiadoro. Již jsem tam byla, sestra s rodinou do této destinace jezdí již několik let a mají jen výborné zkušenosti. Jak s italskou cestovní kanceláří, tak se samotným pobytem.
O lokalitě jsme měly jasno. Jasné také bylo, že pojedeme autem. Řidič je jak mamka, tak já, takže se v řízení vystřídáme.
Asi v květnu jsem kontaktovala cestovní kancelář s poptávkou. Relativně rychle jsme vybraly penzion v klidné oblasti, 50 metrů od moře, ale zároveň v dostupnosti obchodů a restaurací.
Zvolená destinace je vynikající hlavně pro děti. Postupný sestup v moři, v centru města je hodně dětských atrakcí pro případy, když se děti zrovna nechtějí koupat. Za špatného počasí se dá jít do místní ZOO, zábavného parku, aquaparku či jen tak posedět v pravé italské pizzerii nebo cukrárně.
V ceně za ubytování jsme zároveň měly i slunečníky a lehátka. No prostě paráda. Rezervační poplatek byla záloha, která se musela zaplatit ihned. To je tak pokaždé, tak jsme samozřejmě uhradily, abychom měly vše vyřízené včas.
S prázdninami jsme se začínaly těšit a plánovat cestu, jídlo, věci, co vše si vzít s sebou.
Při plánování se ve mně probudil analytik a vytvořila jsem tabulku, ze které bylo patrné, co se musí uvařit, nakoupit, vzít ze svých zásob. Dále jsme si udělaly výpočet, kolik eur si musíme vzít s sebou, abychom vše zaplatily a měly i pořádné kapesné 
To byla ta příjemná část. Během prázdnin ale dcerka onemocněla. To byl červenec. Spálová angína. Dostávala se z toho dost dlouho. Říkala jsem si, že když už měla nějaká nemoc přijít, je fajn, že v červenci. Máme tzv. „splněno“ a nyní už pokračujeme ve zdraví.
"Člověk míní, život mění". Nebo se také říká: „Člověk míní, Pán Bůh mění.“ Nebo "Člověk míní a osud mění"?
Prostě to tak někdy je. Dovolenou jsme si naplánovaly na termín 2. – 9. září. Bylo 30. srpna a dcerka se probudila celá rozmrzelá. Dám jí pusu na čelo tak, jako to dělám každé ráno. Ejhle. Překvapilo mi, jak je rozpálená. Nedalo mi to a měřím jí teplotu. 38,5 stupně. Myslela jsem si, že se mi to zdá.
Vyrazily jsme tedy k lékařce, které vysvětluji celou situaci. Na antibiotika to naštěstí není a tak čekáme, zda se zdravotní stav přehoupne do angíny nebo do virózy. Výběr nestojí za nic, ale pořád je nějaká šance, že odjedeme.
Stav byl stále neurčitý, bylo vidět, že je dcerka slabá, moc nejedla, byla protivná. Jasné symptomy pro to, že se jedná o něco závažnějšího….
Nastal čas odjezdu. Zvažovala jsem, zda se na dlouhou cestu vydat či nikoliv. Mořský vzduch by dceři jistě pomohl. Viróza jí totiž spadla na průdušky. Ale co ta cesta? Okolo osmi hodin člověk prostě jede. A to je moc.
Musela jsem udělat rozhodnutí.
Zvažovala jsem všechna pro a proti. Moc jsem si přála odjet. Prodloužit si prázdniny, užít si trochu tepla a načerpat mořskou energii, ze které bych přetrpěla zimu, kterou nemusím. Ale když jsem viděla to slabé tělíčko dítěte, bylo jasné, že nikam jet nemůžeme. A tak jsem napsala do italské cestovní kanceláře, že cestu bohužel ruším. Nedá se nic dělat.
Záloha tedy propadla, ale když už jsme měly sbalené věci, rozhodly jsme se, že alespoň dorazíme marodit k babičce. Jíst máme co. Měla navařené jídlo s sebou. Po hodinové cestě autem k babičce se zdravotní stav mé dcery ještě zhoršil. Nasadily jsme klidový režim, ale zároveň to bylo pro mě potvrzením, že mé rozhodnutí nikam nejezdit, bylo správné. Potřebuje klid a hlavně čas na rekonvalescenci.
Paradoxně jsem ale z toho vůbec nebyla smutná. Naopak. Cítila jsem jakousi zvláštní úlevu.
Proč?
„Fakt, že budík nezazvonil, změnil už mnoho lidských osudů,“ řekla kdysi anglická spisovatelka Agatha Christie.
Třeba na tom výroku něco je. Co když zasáhl osud schválně, abychom cestu na vysněnou dovolenou neuskutečnily a byly před něčím uchráněny? Mohu psát samozřejmě tolik kdyby, kdyby, kdyby, kdyby….
Zpětně nezjistíme, proč sled událostí byl takový, jaký byl, ale protože nevěřím na náhody, tak jsem celou situaci jednoduše přijala.
Je to pár dní, co jsme místo dovolené doma. A co se zatím odehrálo?
- V práci se děly neodkladné věci, které sice musím vyřídit, ale budu mít z toho peníze navíc
- Ozvalo se mi několik přátel, které jsem delší dobu neviděla a strávila s nimi příjemný čas
- Mohla jsem uskutečnit skvělý výlet s tátou, kterého jsem nějakou dobu neviděla
- Přijali mě do nové práce, která se mi zdá jako převratná v mém životě
- Stihla jsem se přihlásit do jednoho online kurzu za výhodnější cenu
- Oslavila jsem narozeniny s nejbližší rodinou
Myslíte si, že by se tohle vše odehrálo, kdybych bývala byla odjela na dovolenou?
Můj poznatek z celé situace zní:
Pusťte ruce z volantu a nechte vše svému osudu. Má to svůj smysl, i když ještě nechápete souvislosti. Přijměte to, co je tak, jak to je. Jen tak se mohou stát ty správné věci a mohou se začít dít zázraky!
Přeji Vám, ať se těch příjemně překvapivých zázraků ve Vašem životě děje co nejvíce…
S láskou
Vaše Luisa Es.
Pokud si budete chtít přečíst další články, sledujte můj Blog Luisy Es., knížku vč. bonusu najdete TADY.
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.