Čím méně lásky, tím méně porozumění
Slýchávám okolo sebe, že lidem chybí láska. Cítí, že v jejich vztahu, rodině, práci, prostě v životě je málo lásky. Jsou vyprahlí, unavení. Čekají a přáli by si změnu, ale ta nepřichází.
V každodenním shonu se lidé umějí hlavně za něčím hnát. Mají myšlenky v hlavě nastaveny úplně někam jinam, než na láskyplné frekvenci. A tím myslím jak v přijímání, tak v dávání.
Když jedu metrem, pozoruji lidi. Vlastně všude pozoruji lidi. Baví mě to. Přijde mi, že i když je metro narvané k prasknutí, jako by tam všichni ti lidé ani fyzicky nebyli přítomni. Vnímám z nich, jak jsou hlavou skutečně úplně někde jinde. Kdyby se jich po příchodu do práce někdo zeptal, co si z cesty pamatují, asi by si na nic nevzpomněli a neuměli by ani odpovědět.
Proč?
Je to tím, že je dnes prostě jiná doba, vše je rychlejší, takže i fungování a vnímání lidí je dnes rychlejší?
A kam to bude směřovat dál, když doba bude ještě rychlejší?
To jsou asi hypotetické otázky. Zpět do reality….zpět k lásce....
Láska je naše nejsilnější emoce, láskou vyjadřujeme vztah k jiné osobě, hodnotu, náklonnost, přitažlivost. S láskou je spojena i důvěra. Láska je tak silná vnitřní emoce, že je z nás cítit navenek, je na nás vidět a to se nemusíme zrovna smát od ucha k uchu.
Popíši Vám jednu situaci, která mě vlastně podnítila k tomu, napsat tento článek a zamyslet se nad tím, proč je okolo nás málo lásky?
Jsem na rodičovské dovolené s dvouletou dcerkou. Trávím s ní hodně času, protože to tak cítím, naplňuje mne to. Je tedy zvyklá, že se jí věnuji. Jednoho dne jsem měla ale více povinností a tak jsem neměla tolik času se jí věnovat. Potřebovala jsem od ní trochu pochopení a respektu, aby si vzala nějakou hračku a nějakou dobu si hrála sama. Od rána jsem musela vařit, pak uklízet, ještě k tomu nečekané pracovní záležitosti, které jsem měla co nejrychleji vyřídit. Cítila jsem, že jsem vnitřně nervózní, časový stres nesnáším. Dcerka za mnou opakovaně přicházela a já ji vždycky si poslala hrát. Nespolupracovala. Naopak. Chovala se hrozně. Dělala schválnosti, v žádném případě nechtěla čas trávit sama. To mne rozčilovalo a stresovalo ještě více, protože vím, že to umí. Velice lehce jsem se na ni rozzlobila a i zvýšila hlas.
Dcerka se na mne podívala zvláštním pohledem. Pak se po chvíli sebrala, odešla do druhého pokoje. Vzala si nějaké plyšové hračky, a i když neumí ještě mluvit, začala si s nimi povídat svojí řečí. Vypadalo to, že si jim stěžuje. Pak se k nim začala chovat moc mile, objímala je, dávala jim pusinky.
To zaujalo moji pozornost. Sledovala jsem každý její pohyb, co dělá, aniž by mě viděla.
V tu chvíli mi vše došlo. To, jak jsem se k ní chovala. Vlastně jsem jí ani nic nevysvětlila, a očekávala, že vše pochopí a bude se chovat jako dospělý. Mrzelo mi to. Mrzel mě i pohled na to, jak se tulí s plyšáky a ne se mnou. V ten moment jsem se nechovala láskyplně. A děti takové situace moc dobře a velice rychle vycítí a reagují na ně po svém.
Šla jsem za ní, pomalu jí vše vysvětlila. Najednou mi vůbec nevadilo, že jsem nechala všechnu tu práci rozdělanou. Stejně nikam neutekla. Věnovala jsem se dceři nějakou dobu. Pochopila mne a začala se chovat úplně jinak.
Někdy si necháváme utéct důležité okamžiky s honbou za povinnostmi a vzdalujeme se tak od života plného lásky.
Na lásku, ve smyslu láskyplného chování, nemáme čas.
Přesto očekáváme, že budeme lásku dostávat.
Přesto očekáváme, že pokud by například naše dítě mělo nějaké problémy, že za námi přijde.
Přesto očekáváme, že když jsme „ti rodiče“, tak musíme přeci vědět vše.
Možná i očekáváme, že když máme toho svého partnera či manžela, tak nás musí mít rád, musí nám být věrný, chovat se k nám hezky.
Bohužel tato představa a očekávání jsou zcela mylné. Fungujeme na stejném principu, jak se dcerka zachovala ke mně, samozřejmě v pomalejším tempu naší trpělivosti a míry snášenlivosti.
A proto mé doporučení a rada znějí, žijte Život s láskou a to vždy.
Jsem přesvědčena, že když se naučíme žít s láskou v srdci, dívat se na věci a situace s láskou, chovat se s láskou, jíst s láskou, odpočívat s láskou, tak se budeme cítit mnohem líp.
I když přijde nějaké zakolísání nebo stres v životě, nemůže to ohrozit nějak moc náš Život plný lásky. Láska znamená i důvěru a dokáže svojí silou napravit situace, ve kterých si nevíme rady. A než k nim pustit zlost, křik a agresi, které spouští zas jen negaci, tak raději nechme zázračně působit v situacích lásku.
Dá se to naučit, když na to budeme myslet a jednat tak.
Lásku nesplete žádná zloba, zášť či nenávist. Láska má sílu, a když se rozhodneme, můžeme si ji zautomatizovat pro láskyplné chování, i když naše prvotní reakce je naštvání, vztek a zlost. Láska ve všech situacích vyhrává. A protože chci taky vyhrávat, dělám vše proto, abych žila, mluvila, jednala s láskou v srdci.
Kdo miluje, neubližuje!
Pounačení si beru ze všech situací, protože jsem přesvědčena, že situace se nedějí v životě jen tak. Více mých zkušeností si můžete přečíst v mé knize Příběh jednoho vztahu nebo v mých článcích na blogu.
S láskou Vaše Luisa Es.
Luisa Es. je autorkou, kterou fascinují mezilidské vztahy a příběhy lidí. Píše knihy o vztazích, články ze života, které mají vždy nějaké poselství. Její vášní je poslouchat lidské životní příběhy. Lidem dodává kromě svých článků i energii, aby jim pomohla objevit cestu k radosti, lásce, štěstí a harmonii.
Luisa Es. je autorkou knihy Příběh jednoho vztahu>> a blogu https://www.luisaes.cz/.
Sledovat můžete i facebookovou stránku Počteníčko pro srdíčko.
Více o Luise Es. najdete tady>>
Luise Es. můžete napsat na luisaes@luisaes.cz.